Jak překonat bariéry


„Pěstounská péče je velký test přátel. Když jsme si přivedli děti domů, všechny jsme pozvali na takové setkání. Někteří z přátel už nikdy nepřišli a jiní se začali postupem času vytrácet jako pára nad vodou. Nedokázali se srovnat s tím, že máme téměř všechny děti romské. Tady se ukázalo, kdo jsou skuteční přátelé," míní paní Alena (více na www.hledamerodice.cz ).


Tak jako svět není černobílý, nejsou ani děti špatné nebo dobré. Povaha lidí jiného etnika změnit nejde, ale je možné aktivně podporovat jejich přirozené nadání. A tím lze změnit předsudky. Děti v této pěstounské rodině nemají ve zvyku bloumat bezcílně po městě, nezbývá jim na to čas. Věnují se spoustě zájmových kroužků a v pátek vyjíždějí na různé výpravy. „Všichni navštěvují ve volném čase speciální hudební školu, kam chodí také lidé s různým druhem postižení. Naše děti tam zpívají, hrají na různé hudební nástroje a moc si je tam učitelé chválí," říká pan Martin.


Dokud neznáme správnou cestu, nemůžeme se po ní vydat

Nestalo se to však samo sebou. Problémem je, že děti, které se dostanou do dětského domova, biologičtí rodiče zpravidla zanedbávali, takže mají naučené společensky nepřijatelné návyky. „S našimi dětmi jsme měli velmi těžké začátky, potýkali jsme se s divokostí i s krádežemi. Když se vlastní maminka o děti nestará a odejde na dva dny pryč, pak je logické vylézt z okna a jít si ukrást rohlík do obchodu. Důležité je, aby dítě pochopilo, proč se to nedělá. Trvalo nám to dva a půl roku, ale dokázali jsme to společně překonat," vypráví paní Alena (více na www.cepp.cz ).


V hudební škole jsou oblíbení a všichni jim fandí. „Zpíváme všichni sólově i sborově. Lucinka už od tří let hraje na flétnu a jeden čas to vypadalo, že Marek by mohl jít i na konzervatoř. Tam ale bohužel jenom talent nestačí, jsou potřeba i studijní výsledky."


https://www.youtube.com/watch?v=QxblsARsoho


Disciplína je nutná, ale bez určité volnosti by to nebylo ono

Děti dělají největší pokroky, pokud se jim někdo věnuje a mají tak motivaci zlepšovat se. To se odráží v jejich chování i prospěchu. „Dá to spoustu práce a je to vyčerpávající. Snažím se povídat si s nimi a věnovat jim pozornost, taky jsme si vzali na pomoc doučování. Nemůžete počítat s tím, že z nich budou doktoři, učitelé a tak dále. Ale naším velkým přáním je, aby se uměli postavit do života tím správným směrem. Aby věděli, že do té práce mají každý den vstoupit a že to, co si sami nekoupí, si nemůžou jen tak vzít," říká paní Alena a dodává, že nejlepší na tom úsilí je sledovat pokroky, které děti postupem času dělají.


Zároveň ale přiznává, že je potřeba nechat dětem trochu volnosti, aby mohly být samy sebou. „Marek je nejšťastnější, když může upéct obyčejnou buchtu nebo uvařit oběd. Pustím ho do kuchyně a nemluvím mu do toho. Je šťastný, protože žije normální život a může se rozvíjet po svém."


Marek bere své pěstouny jako rodiče a začal přemýšlet nad tím, jestli u nich bude moci zůstat i po tom, co dosáhne plnoletosti. „Vysvětlili jsme mu, že oficiálně skončí pěstounská péče, ale náš vztah přece nezanikne. A to on potřeboval slyšet, že se na nás může spolehnout," říká paní Alena. Z dítěte, které na začátku provádělo nebezpečné vylomeniny, vyrostl patnáctiletý kluk, kterému nedělá problém dát své pěstounské mamince pusu před partou spolužáků. A to je asi největším vyznamenáním (více na www.dejmedetemrodinu.cz).


http://www.dejmedetemrodinu.cz/index.php/uvod/video-spot


Více informací o pěstounské péči můžete získat na www.pravonadetstvi.cz nebo na Zelené lince 800 888 245.