Karolina Remiášová je jednou z pamětnic a pamětníků, kteří budou o svých životních osudech a zážitcích vyprávět pro Paměť národa, nejrozsáhlejší pamětnickou databázi v Evropě, kterou vybudovala a stále rozšiřuje právě organizace Post Bellum. Paměť národa je přístupná veřejnosti online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století.

Jarmila Vandová, Karolina Remiášová, Monika Viktorie EretováJarmila Vandová, Karolina Remiášová, Monika Viktorie EretováZdroj: Archiv

Kratičký medailonek paní Remiášové si už mohli přečíst návštěvníci výstavy věnované klášteru v Chotěšově, kterou zde organizace Post Bellum uspořádala. O svém životě vyprávěla tehdy žákům základních škol v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů (organizuje rovněž Post Bellum). A nyní bude paní Remiášová vyprávět celý svůj životní příběh přímo pro Paměť národa. Jarmila Vandová nám nabízí občerstvení a zvolna seznamuje paní Remiášovou s průběhem natáčení, s posloupností otázek i s tím, na co by se měla ve svém vyprávění zaměřit. A Karolina Remiášová začíná zcela spontánně vzpomínat a hovořit. O svém dětství v chotěšovském klášteře, o válce a o tristních osudech této památky po roce 1948. Až ji musí Jarmila Vandová brzdit: „Ještě počkejte,“ směje se. „Abyste nám to neřekla všechno teď, potřebujeme to na kameru. Jen si to v klidu rozmyslete, připravíme se, a pak budete vyprávět. Naše nahrávání můžeme kdykoliv přerušit, kdybyste potřebovala přestávku. Nemusíte hovořit v kuse,“ připomíná. Karolina Remiášová rozkládá před sebou fotografie, které přinesla z domova. Je na nich jako malá holčička se svými bratry, ale i v pozdějších letech v Chotěšově, o každé vypráví, upřesňuje jména a místa. Jarmila Vandová ke každému snímku pečlivě doplní popisek. „Nepřinesla jsem toho moc?“, ptá se Karolina Remiášová, když pozoruje Jarmilu Vandovou při práci. „Kdepak, lepší je více než méně,“ uklidňuje ji Jarmila Vandová. Kameraman snímky skenuje a vrací paní Remiášové. Ještě podpis na formuláři kvůli ochranně osobních údajů a podepsání písemného souhlasu s nahráváním, zpracováním životního příběhu a jeho zařazením do veřejné databáze Paměti národa, a vlastní natáčení může začít. „Já jsem se vždycky ptala na to, co bylo a co se stalo, lidí, kteří byli kolem mě, “ zamýšlí se Karolina Remiášová. „Zajímalo mě všechno. To je přece přirozené, že bychom měli vědět, co se dělo a děje,“ říká. A i proto se ráda dělí o své vzpomínky s ostatními. Už za okamžik se uchovají, budou nahrány na kameru a stanou se součástí databáze Paměti národa. Kameraman se připravuje. Místnost pro natáčení není velká, paní Remiášová sedí před okem kamery, která je umístěna za tmavou zástěnou, kde je i Jarmila Vandová, která natáčení řídí a vhodnými otázkami podporuje Karolinu Remiášovou v jejím vyprávění. Střípky minulosti se skládají dohromady, odvíjí se příběh jednoho života. A takových životů je v databázi Paměti národa nespočet. A další přibývají. Společně tak dávají dohromady plastický obraz dějinných událostí, jak je zažívali konkrétní lidé. A uchovávají jejich osobní vzpomínky a postřehy.

Zdroj: Plzeňský krajZdroj: Plzeňský kraj

Ty vzpomínky jsou velmi různorodé. V jednom týdnu v prostorách plzeňské paměti národa své životní příběhy vyprávělo deset pamětníků různého zaměření, odlišných profesí ale i odlišného věku. Paní Remiášová se narodila v roce 1938. Ale o své vzpomínky se podělil i oblíbený herec, režisér a dramatik, podstatně mladší Jakub Zindulka, ředitel plzeňského divadla Dialog. Muž dobře zvyklý na kamery a ´světla ramp´. Vzhledem k pracovnímu vytížení nebylo snadné najít vhodný termín, ale podařilo se, Jakub Zindulka je tu. „Přišel jsem, protože mě pozvali,“ reaguje na dotaz, jak se ocitl v kanceláři Post Bellum. „Pravda je, že mě to trochu zaskočilo, protože se pořád cítím být mladým. A teď jsem si najednou uvědomil, že můj věk už je tak výrazný, že moje vzpomínky mají zřejmě už pro někoho svoji hodnotu. Přišel jsem rád. Projekt Paměť národa se mi líbí, vidím ho jako smysluplný. Vždyť přece národ, který ztratí paměť, přestává být národem! A kromě toho to bylo příjemné popovídání, protože lidé, kteří to dělají, jsou velmi milí,“ říká Jakub Zindulka, který pro Paměť národa hovořil o svých rodičích, o svém otci Stanislavu Zindulkovi a jeho rodině, o mamince, o své herecké dráze a historii plzeňského divadla Dialog. Neopomněl ani přelomový rok 1989. „Mám z té doby takovou symptomatickou historku. Tehdy jsem byl v AUSu (Armádní umělecký soubor) a jistý příslušník vojenské kontrašpionáže nás vyšetřoval, jestli jsme podepsali Několik vět. Já jsem je tenkrát nepodepsal, protože jsem v té době nastoupil do nového angažmá, nikdo mě tam příliš dobře neznal, takže se ke mně petice ani nedostala. Ale s mou pověstí jsem byl podezřelý, že jsem podepsal a byl jsem kvůli tomu několikrát na výslechu. Onen vyšetřoval mi pořád tvrdil, že jsem podepsal a já mu vysvětloval, že bohužel nikoliv, že bych rád, ale že se mi petice vůbec nedostala do ruky. Vzpomínám na něj, jak chodil sebevědomě prostředkem po chodbách AUSu, všichni mu museli uhýbat. Ale jak se měnila situace a padal režim, on se posouval čím dál tím víc ke stěně, pak se plížil přímo u zdi a nakonec zmizel. A to je takový obraz převratu u nás,“ vzpomíná Jakub Zindulka.

Jakub Zindulka, Jarmila VandováJakub Zindulka, Jarmila VandováZdroj: Archiv

Kamera se vypíná, v místnosti se rozsvěcuje. Vzpomínky žen a mužů, kteří je svěřili Paměti národa, jsou zaznamenány, po zpracování a zdokumentování budou přístupné badatelům i veřejnosti. Post Bellum získává kontakty na zajímavé osobnosti na základě doporučení jejich příbuzných a známých a pamětníci se mohou přihlásit organizaci také přímo. Jak připomíná Jarmila Vandová, je mnoho životních osudů, které by databázi výrazně obohatily. Sama má osobní zkušenosti s tragickými dějinami 20.století. Je vnučkou plk. Jiřího Flaka, válečného veterána od Tobruku a Dunkerque, držitele řady vyznamenání, kterému se komunistický režim odvděčil za jeho hrdinství a boj za svobodu 12, 5 lety věznění, 7,5 let strávila v komunistických kriminálech i jeho manželka, Jarmilina babička. „Byli pro mě úžasnými prarodiči, ve kterých se snoubila obrovská nezlomnost, síla charakteru, vzdělanost, skromnost, křesťanská víra, smysl pro spravedlnost a čest. Proto vlastně dělám práci, jakou dělám,“ říká. Díky této práci a díky celému projektu organizace Post Bellum minulost nemizí, žije v uchovaných vzpomínkách.

GABRIELA ŠPALKOVÁ