Druhá ruka na pomoc (nejen) Hradci

„Přiznávám, že jsem to měl z první ruky, moje manželka má obchod s oděvy a zůstala najednou doma. Přišel jsem s myšlenkou, že by si Hradec mohl pomáhat a dnes máme web i mobilní aplikaci. Teď si hlavně přeji, ať nám ta chuť pomáhat si vydrží, aspoň tady u nás v Hradci,“ vysvětluje.

Jak se to stane, že se právník pustí do charitativních projektů?
Docela rychle. (smích) Ať je člověk právník nebo cokoliv jiného, vždycky je to patrně o určitém spouštěcím okamžiku, kdy vás život postaví do situace, která vám nějakým způsobem otevře oči.

U vás to patrně nastalo před 10 lety založením nadačního fondu AQUAPURA.
Ten příběh začal ještě o něco dřív. S manželkou Monikou jsme zjistili, že oba dva shodou náhod trpíme tromboembolickou nemocí – jednoduše řečeno, poruchou srážlivosti krve. Nezjistili jsme to sice úplně ve stejnou chvíli, ale oba jsme si tehdy prošli stejným šokem, který byl ještě umocněný tím, že nám přišlo, že o téhle nemoci se snad tehdy skoro nemluvilo, zdálo se nám, že nejsou dostupné žádné informační materiály, pacienti byli odkázáni na ne vždy úplně dostatečnou kvalitu péče. Když jsem se dal zdravotně dohromady, začal jsem přemýšlet, jak to změnit, jak tomu pomoct. Manželka mě v tom nenechala, jako ostatně nikdy v ničem, a vznikl nadační fond AQUAPURA.

Na co jste za dekádu jeho fungování nejvíc pyšný?
Vlastně na to, že se nám podařilo naplnit cíl, s kterým jsme začali – prolomit to nízké povědomí. Vzpomenu si na to vždycky, když pořádáme naše osvětové besedy ve středních školách, kde mimo jiné mluvíme o tom, že tromboembolie, pokud o ní nevíte, vás může hodně potrápit nebo bohužel i zabít při dlouhém letu, ale třeba i při užívání hormonální antikoncepce. A přitom stačí tak málo – mluvit o tom, vědět o tom, nezanedbat prevenci. Samozřejmě, podařilo se nám vybrat několik milionů korun na pomoc pacientům a na nákup nových lékařských přístrojů do nemocnic, ale tahle společenská rovina mi připadá přece jen nejdůležitější. Můžeme si stokrát říkat, že pacient a člověk vůbec má na něco právo, ale vůbec dosáhnout toho, že se o něčem začne mluvit, přemýšlet a pak i konat, to je to nejtěžší.

Nezůstalo ale jen u AQUAPURY, minulý rok jste přišel s projektem Hradec si pomáhá.
To je projekt, který vznikl velmi rychle, spontánně a se stejnou rychlostí se i rozvinul do šířky. Vloni na jaře, pod tlakem lockdownu a všech covidových okolností jsem přemýšlel, jak rychle a účinně pomoct živnostníkům, drobným podnikatelům i větším firmám v Hradci Králové, kteří ze dne na den měli najednou zavřeno a ocitli se často bez příjmů. Přiznávám, že jsem to měl z první ruky, moje manželka má obchod s oděvy a zůstala najednou doma. Prostě měla zavřeno. A mě napadlo, kolik takových lidí musí být jen u nás v Hradci. A nejen podnikatelů, ale i jejich zaměstnanců, kterým se život obrátil naruby jistě víc než nám, kteří jsme mohli pracovat alespoň v rámci home officu. Pomoc státu byla opět kdesi v dálce a než se nastartovala, museli si lidi pomoct sami – začalo to šitím roušek, vzpomeňme si. Tehdy jsem si všiml webu Olomouc si pomáhá a řekl si, že když to jde na Moravě, můžeme to podobně zkusit i v Čechách. A tak jsem, po domluvě s olomouckými autory, přišel s tím, že by si i Hradec mohl pomáhat. Nejdřív vznikl web, kde se velmi rychle nashromáždila víc než stovka hradeckých obchodů, služeb a řemesel, a z jejich nabídky mohli Hradečáci vybírat a podpořit je. No a teď jsme už mnohem dál než v Olomouci, máme i mobilní aplikaci, kde poskytovatelů i uživatelů z řad Hradečáků utěšeně přibývá, a navíc jsme vytvořili unikátní přehled kulturních, společenských a sportovních akcí konaných nejen v Hradci, ale v podstatě v celém regionu. Teď si hlavně přeji, ať nám ta chuť pomáhat si vydrží, aspoň tady u nás v Hradci.

Z čeho myslíte, že obecně u lidí plyne chuť pomáhat si?
Právě z toho, že jsou lidi. Myslím, že lidi mají nějak v genech zakódovanou tu vzájemnou pomoc, určitou dobrotu, která je snad v každém z nás. A samozřejmě každý koná to dobro podle svých možností a schopností. Pokud by každý tuhle svou schopnost bezezbytku využíval, bylo by na světě o moc líp.

A co je tím motivem k pomoci druhým ve vašem případě?
Naše rodina si kdysi dávno, v padesátých letech, jako rodina živnostníka prošla ukázkovým znárodněním – babičce a dědečkovi vzali obchod a my jsme si s sebou od té doby nesli stigma téhle nespravedlnosti. Já osobně jsem si z toho vzal určité vnitřní naštvání, že takové věci se dít nemají a nesmí. Nikomu. A vnímal jsem, že se dějí nejen nám, a přál si, abych to mohl nějak napravit, změnit. To původní naštvání se časem přetavilo v potřebu pomáhat a ovlivnilo mě i při výběru vysoké školy, proto jsem si zvolil práva, abych mohl být nápomocný všem, kteří to potřebují.
Kdysi jsem četl citát americké herečky Audrey Hepburn, která řekla, že v dospělosti zjistíme, že máme dvě ruce – jednu, abychom pomohli sobě, druhou, abychom pomohli světu. Ta moje druhá ruka možná nedosáhne tak daleko, aby pomohla celému světu, ale pokud se mi podaří pomáhat dál tady v Hradci a prostřednictvím AQUAPURY vlastně i jinde v České republice, budu to svoje přání z mládí pokládat za splněné.