Paní doktorko, s jakými psychickými potížemi, spojenými s nadváhou či obezitou, k Vám pacienti chodí nejčastěji?

Nejčastěji přicházejí s pocitem, že se jim nedaří zhubnout a váhu si udržet. Zkoušeli to mnohokrát a už nevěří, že se jim to může podařit. Viníky svého stavu hledají v rodičích, náročném zaměstnání, slabé vůli, nepodporujících partnerech nebo v emočním jídle. Nic z toho jim však nepomáhá najít řešení. A někdy už na to jenom nechtějí být sami. Mezi závažnější obtíže patří psychické poruchy. Ty dlouhodobě narušují kvalitu života a často se je nedaří kompenzovat vlastními silami. S obezitou bývá spojená porucha nálady (nejčastěji deprese), úzkostné poruchy (panická porucha, sociální fobie, posttraumatická stresová porucha) a poruchy příjmu potravy (mentální bulimie, syndrom záchvatovitého přejídání).

Jaké psychologické faktory ovlivňují lidské chování v oblasti jídla?

Domnívám se, že náš vztah k jídlu a chování s ním spojené je významně ovlivněno naším sociálním prostředím. Vzpomeňme si na naše dětství, co jsme nejedli, jestli se naše rodina scházela ke společné večeři, zda maminka a teta pily po obědě kafíčko, jestli babička pravidelně po nedělním obědě servírovala domácí bábovku… Některé návyky z dětství v dospělosti změníme, protože nám nevyhovují, ale v jiných pokračujeme automaticky a neseme si s sebou pocit, že se to tak dělat má. Kromě dětství nás ovlivňují také naše vlastní zvyky vybudované v dospělosti.

Často jde o návyky, jejichž původ si ani nepamatujeme a které mohou dlouhodobě kazit naše úsilí o hubnutí. Například na rodičovské dovolené se naučíme vařit každý den teplé obědy a večeře a snažíme se o to i po návratu do práce a se dvěma dětmi. Nebo nám kolegyně každý den nosí ke kávě doma upečené buchty, a když z firmy odejde, začneme si k té kávě kupovat něco sladkého sami. Stejně tak jsme se pravděpodobně někde naučili spojit si jídlo s emocemi a nadále tento vztah udržujeme, často nevědomky nebo s utkvělým dojmem, že nemůžeme jinak. Pokud nám maminka kupovala za jedničku ve škole zmrzlinu, můžeme si v dospělosti každý pracovní úspěch, i ten menší, spojovat s dospělou verzí zmrzliny od maminky. Mohli jsme vidět tátu, jak přijde domů z práce naštvaný, sedne si před televizi, otevře si pivo a brambůrky a nevstane, dokud to všechno nevypije a nesní. Možná budou chipsy naší první volbou, když nás naštve šéf.

Jak lze tyto faktory regulovat?

Emoce nelze regulovat. Pocity byly, jsou a budou. Můžeme se je snažit popírat, můžeme je maskovat před sebou i před ostatními, ale nezmizí ani se nezmenší. Naopak – obvykle čím více emoce popíráme nebo sami sebe přesvědčujeme, že „jsme v pohodě“, „nic tak hrozného se mi neděje“, „když se budu víc snažit, tak to přejde“, tím silněji v nás pocity bublají jako v přetlakovaném hrnci. Poté pravděpodobně sáhneme po něčem, co nás rychle, spolehlivě a bezbolestně uklidní. Takový účinek mají sladká, slaná a tučná jídla, cigarety, alkohol nebo skrolování webových stránek. Bohužel jejich efekt působí jen krátkodobě. S emocemi musíme zacházet jinak. Nejprve si je dovolit: „Cítím se smutná, i když mi ostatní říkají, že se nic neděje.“ Přijmout je: „Jsem smutná a je to v pořádku.“ Všímat si, co se dělo, když se objevily, a co mi pomohlo v jiných situacích, kdy jsem se tak cítila.

Se zvyky je práce o něco snazší, ačkoli ne nadarmo se říká, že zvyk je železná košile. Může pomoci vzpomenout si, kde návyk vznikl, a zvážit, zda je stále potřebný. Často zaznívají stesky našich pacientů na to, že je rodiče nutili dojídat jídlo. Na druhou stranu se ve svých čtyřiceti letech mohu sama za sebe rozhodnout, jestli se ještě budu řídit příkazy maminky z doby, kdy mi bylo šest. Zvyky bývají spojeny s každodenními rituály, ty jejich změnu znesnadňují, například: „Děti už spí, manžel si sedl k televizi, je 21:00, konečně si i já můžu sednout k mobilu, vzít si sušenku (nebo dvě) a užít si svou chvilku klidu.“

Jaké jsou psychické příčiny způsobující nadváhu a obezitu a jak velký je jejich podíl na vzniku celkového problému?

Obezita je chronické onemocnění. Jsem přesvědčena, že neexistují její jednoznačné psychologické příčiny. Je to podobné, jako kdybychom tvrdili, že za artrózu v koleni může psychika. Obezitu vytváří a udržuje celá řada vzájemně propojených bio-psycho-sociálních faktorů. Její průběh je jimi neustále ovlivňován: v nárůstu hmotnosti nad komfortní nebo zdravou hranici; v projevu nové přidružené nemoci nebo příznaku (diabetes 2. typu, syndrom spánkové apnoe, bolesti kloubů); v dočasné redukci váhy následované jojo efektem; v nevhodných pokusech o hubnutí (vynechávání základních makroživin – např. sacharidů).

Proč je důležitá psychologická podpora při hubnutí, a to nejen ze strany okolí, ale i odborníka?

Pracuji jako psycholožka na obezitologii a věřím, že psychologická podpora je velmi důležitá. Pomáhá však pouze pacientům, kteří si uvědomují, nebo alespoň tuší, že ji potřebují. Mnoho lidí si myslí, že stačí další „zaručená dieta“ nebo si zaplatí na půl roku trenéra v posilovně nebo, v horším případě, zajdou k lékaři a on jim na to něco předepíše. Obezita je chronické onemocnění, ovlivňované mnoha faktory. Její léčba by měla být stejně multidisciplinární. Chronické onemocnění znamená, že se člověk učí žít s něčím novým, co dříve neměl nebo nevnímal. A člověk se musí naučit žít trochu nebo hodně jinak než dosud. Proto někdy pomůže trenér, někdy fyzioterapeut, někdy chirurg a někdy psycholog. Vždy je vhodné a bezpečné vybrat si odborníky, kteří se obezitou zabývají. Bez odborných znalostí a zkušeností může dojít k podcenění některých aspektů, a dokonce k poškození zdraví fyzického i psychického.

Jak psycholog nebo psychoterapeut řeší s pacientem problémy se stravováním a co může pacientovi pomoci některé z nich změnit?

Metodou první volby v léčbě obezity je kognitivně-behaviorální terapie. Jde o soubor technik, kde se sledují návyky, nastavují se reálné cíle, zkoušejí se strategie zvládání různých situací, včetně asertivní komunikace, např. jak odmítnout dortík od kolegyně. Další technikou jsou motivační rozhovory. Jde o to zjistit, v jaké fázi motivace se člověk nachází a kolik energie je připraven do léčby investovat. Populární a zároveň příjemnou metodou je trénink „mindfulness“, tedy bytí tady a teď. Mindfulness se využívá k zintenzivnění prožitku během konzumace chutného jídla a rovněž při hledání jiných příjemných aktivit.

Přicházejí k Vám pacienti, kteří se léčí s obezitou, tedy hubnou s lékařem?

Pracuji na klinice specializované na léčbu obezity a bariatricko-metabolickou chirurgii. Do mé ambulance přicházejí pouze pacienti, kteří spolupracují i s naším lékařem. Již léta pracuji v týmu odborníků, kteří se specializují na léčbu obezity, a jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Vidím, jak velmi úzká mezioborová spolupráce pomáhá pacientům v jejich dlouhodobé léčbě, a zároveň je odborným i lidským přínosem pro samotné specialisty, protože nás všechny nutí vidět pacienty z různých hledisek a nesoustředit se „jen“ na svou úzkou specializaci. Zjistilo se, že týmová práce, kde jsou zastoupeny různé obory ve zdravotnictví, vede k vyšší úspěšnosti léčby. V takovém týmu vzniká více různých nápadů a lépe se koordinuje komplexnost léčby. Takové týmy vykazují velmi dobré výsledky právě v dlouhodobé péči, kdy pacient potřebuje různé specialisty v různých obdobích. Pro pacienta je mnohem snazší důvěřovat specialistovi „na té samé chodbě“, kde sídlí jeho lékař, než hledat někoho neznámého v terénu. Tato spolupráce vyžaduje něco také od samotných specialistů. Je důležité mít odvahu převzít odpovědnost za svá rozhodnutí a umět je vysvětlit, respektovat odborný názor jiného člena týmu a téměř denně udržovat s kolegy a kolegyněmi odbornou a též běžnou lidskou komunikaci.

Jak důležitá je psychologická podpora ve fázi udržování hmotnosti, tedy v období po větším úbytku váhy?

S většinou pacientů hovořím ve fázi před začátkem hubnutí a pak právě v okamžiku, kdy se redukce váhy zastaví. V tom druhém období je důvodů celá řada. Váha dále neklesá, takže člověk nevidí výsledky svého úsilí a zároveň nesmí polevit. V té době už okolí přestává chválit úbytky hmotnosti, změnu šatníku, nové aktivity a novou energii do života. Pacient sám začne brát novou váhu jako něco normálního. Je překvapivé, kolik lidí získá dojem, že nová váha je normou či samozřejmostí, a bere ji jako něco, co bez obtíží přetrvá. Tuto novou váhu berou jako sobě bližší a přirozenější a jako takovou ji není třeba příliš hlídat. Možná se podvědomě tolik bojí, že opět přiberou, že se snaží na tuto myšlenku zapomenout, nevnímat ji. Bohužel někteří lidé v jejich okolí si pro tuto chvíli vybírají poznámky typu: „Nepřibrala jsi zase?“, „Tohle bys neměl jíst, nebo se ti ty kila zase vrátí!“, „Nemáš tady už zase špek?“ Ale život jde zároveň dál. Objevují se nové události a změny, které nutí člověka zaměřit pozornost jiným směrem než na své zdraví, nově získaný režim a ohled na své tělo. Udržet si váhu je jednou z nejtěžších věcí v celém procesu léčby obezity.

Pokud se zabýváte klientovými potížemi s váhou, které mu zároveň způsobují psychické problémy, doporučíte mu, aby se obrátil na lékaře a řešil i „fyzickou“ stránku takové situace?

Každý den jsem vděčná za fakt, že mohu pracovat v týmu odborníků na obezitu. Součástí mé týmové práce a péče o pacienty je i to, že někdy upozorňuji na somatické obtíže, které mohou souviset s nemocí nebo zdravotním stavem člověka, a nasměruji ho zpět na lékaře. Bohužel někdy můj zásah přichází až poté, co pacient vyzkoušel několik zaručených rad ze sociálních sítí, neuvěřitelné kombinace doplňků stravy nebo nevhodná doporučení typu „nejez a začni běhat“. Zpravidla se tím nejen zhorší váha, ale také další obtíže, nebo se přidají nové.

Jak pacienta motivujete k tomu, aby se problémem zabýval komplexněji?

Pacienty nemotivuji. Snažím se jim naslouchat a společně s nimi hledat možné cesty. Slovo „motivovat“ se spíše zneužívá, když chce někdo někoho přesvědčit, že to, co dělá, dělat chce, ať už je realita jakákoliv. Vytváří se tím tlak na to, co se musí nebo by se mělo. To vyvolává pocity viny. A ty dlouhodobě nefungují. Spíše prohlubují pocit selhání. Efektivnější a pro obě strany příjemnější je pracovat s takovou úrovní motivace, jakou má pacient v danou chvíli. Můžeme si promluvit o tom, zda mu vůbec obezita v životě nějak překáží, nebo má jiné starosti a na váhu raději nevstoupí.

Navíc je u chronického onemocnění normální, že úroveň motivace v průběhu života kolísá, někdy se člověku chce a někdy vůbec ne. Výhodou zkušeného multidisciplinárního týmu zabývajícího se obezitou je mimo jiné to, že jeho členové si uvědomují kolísání motivace. Zároveň tam ale pro pacienta stále jsou, ať prochází jakoukoli fází.

Mají pacienti problém přijmout fakt, že obezita je nemoc? Pokud ano, proč tomu tak je?

Pracuji ve zdravotnickém zařízení, do mé ambulance chodí lidé, kteří začali obezitu přijímat jako nemoc. Cesta k tomu je však trnitá. Často se potýkají s přesvědčením, že mají slabou vůli, že kdyby cvičili a nejedli sacharidy nebo nezajídali stresy, vše se vyřeší, což jen prohlubuje pocity viny, vlastní nedostatečnosti a neschopnosti zvládnout svůj život. Po letech boje znamená přiznání si obezity jako nemoci obvykle velkou úlevu. Mít chronické onemocnění přece neříká, že jste neschopný nebo špatný člověk. Je to nemoc, nic víc a nic míň. A jako u každé nemoci je třeba se s ní vyrovnat, hledat způsoby léčby a podílet se na ní.

Je důležité, aby se pacienti smířili sami se sebou, s tím, jak vypadají, a s tím, že mají kila navíc? Pokud to udělají, je pro ně snazší zhubnout?

Nepřijetí vlastního těla včetně jeho bolístek a nemocí vede k bagatelizaci obtíží, hledání viníka a hledání snadných, zázračných a obvykle škodlivých řešení. Skutečné obtíže spojené s nemocí však přetrvávají a časem se zhoršují. Člověk se dostává do začarovaného kruhu zdravotních potíží, fyzické bolesti, nefunkčních řešení, únavy, hněvu a pocitu viny.

Vaše otázka je však poněkud hypotetická, protože se vztahuje k ideálnímu stavu. Kdo z nás je skutečně smířený sám se sebou? Můžeme na tom pracovat celý život a vždy bude co objevovat. Pro léčbu chronických onemocnění velmi pomáhá být sám se sebou takzvaně „v pohodě“. Naučit se respektovat své tělo a naslouchat mu. Pak je také snazší vyslechnout si, jaké jsou možnosti léčby, a rozhodnout se podle toho, co je nám v tu chvíli nejbližší.

Text vznikl ve spolupráci se společností Novo Nordisk s.r.o.

CZ24CO00058