Proč se po šesti letech znovu pouštíte do boje o Senát?
Nenazval bych to boj, já jenom lidem nabízím své zkušenosti. V Senátu jsem byl šest let a od té doby jsem z Prahou neztratil kontakt, pořád se tam jako poradce podílím na několika projektech. Znám všechna ministerstva, spoustu úředníků. Když je u nás v Beskydech problém, tak vím, kam v Praze zajít. A tahle část práce senátora je pro region důležitější než samotné hlasování v Senátu. 

Proč si to myslíte?
Senátora si lidi volí v každém volebním obvodu jen jednoho a tak musí pracovat pro všechny, pro celý region. Ale nesmí podlehnout vábení malostranských kaváren, naopak se musí pokaždé vrátit zpátky na zem do svého volebního obvodu a zjistit, co lidi potřebují.

Jak může senátor z Beskyd pomáhat svému regionu v Praze?
Konkrétních příkladů mám hodně, ale jeden je opravdu zajímavý. Když jsem v roce 2010 začal jezdit do Senátu, šokovalo mě, jak je pro lidi z Třinecka a Jablunkovska složité dostat se vlakem do Prahy. Tehdy neexistovaly přímé spoje, člověk musel dojet do Ostravy a teprve tam nastoupit do Pendolina. Tak jsem si řekl, že vyzkouším, jakou má senátor autoritu.

Jak jste dopadl? Senátor asi nemůže měnit jízdní řády…
Nejdříve jsem zkusil České dráhy, ale tam se pořád jenom vymlouvali. Nelíbil se jim počet obyvatel, že by to ekonomicky nevycházelo, pak se jim zdálo, že na nádraží máme málo kolejí. Po několika marných jednáních jsem zavolal Radimovi Jančurovi do Regiojetu a tam měli přístup úplně jiný.

Jak to v Regiojetu probíhalo?
Radim Jančura mě seznámil s tehdejším obchodním ředitelem Jiřím Schmidtem. To je strašně fajn člověk, otevřený a inteligentní. Navíc má rád přírodu a dobře zná Beskydy, takže jsem hned tušil, že se dohodneme. Přijeli jejich specialisté, prohlédli si nádraží a hned řekli, že sedm kolejí je až moc. A na rozdíl od Českých drah jim to vycházelo i byznysově. Vše jsme vyjednali snad za dva měsíce a od další změny jízdního řádu už z Jablunkova začaly jezdit žluté vlaky až do Prahy. Paradoxní je, že v Českých drahách se hned chytli za nos, takže teď u nás už zastavují i jejich rychlíky.  

Podobných příležitostí asi nemá senátor moc.
To byste se divili. Beskydy a navíc naše severovýchodní strana je od Prahy tak daleko, že někteří politici tady ještě nikdy nebyli. A úředníci na ministerstvech už vůbec ne. Tak je to právě na senátorovi, aby zjistil, co tady lidi trápí, a v Praze se pokusil to změnit. Jako místopředseda senátního výboru pro dopravu a energetiku jsem měl dveře otevřené na všechna ministerstva.

Co se vám ještě podařilo zařídit?
Dodnes mám radost ze schválení obchvatu Třince, Bystřice a Vendryně. Než se začalo s výstavbou, jednal jsem asi s osmi ministry.

Rychlíky do Prahy už od vás jezdí, obchvaty je hotový… Jaké jsou vaše další výzvy?
Valí se na nás obrovská drahota a vláda jen mluví a mluví. Za šest měsíců nepřišla s žádným pořádným návrhem, který by tu situaci řešil. Musíme si uvědomit, že obrovské zdražení energií dopadne nejen na rodiny, ale krutě zasáhne i nemocnice, školy, domovy pro seniory nebo sportovní kluby a kroužky pro děti. To všechno, co jsme vybudovali, se může za pár měsíců zbortit jako domeček z karet.

Co proti tomu může senátor dělat?
Senátor není člen vlády, takže má dvě možnosti. Buď si tiše klimbat v senátních lavicích nebo hlasitě křičet a upozorňovat, co se na nás valí. Já bych určitě byl v takové chvíli v Praze slyšet. Když ještě v době mého senátorství hrozilo zavření jedné třídy polského gymnázia v Českém Těšíně, vzal jsem do Prahy ředitele gymnázia i dalších polských škol a za půl dne jsme s ministrem školství dohodli výjimku. Tak teď bych do auta naložil třeba šéfy nemocnic a domovů pro seniory, aby na ministerstvu ukázali, jak se jim zvedly faktury za elektřinu. A rovnou bychom se zeptali, jestli mají pacienty nebo seniory poslat na ulici nebo naopak jestli z ministerstva pošlou peníze. Vláda si musí uvědomit, že když nezačne rychle něco dělat, bude zle.

Zadavatel: Nezávislí.
Zpracovatel: VLM a.s.