Úplně nejstarší způsob praní byl v řekách či jezerech – ženy většinou tloukly oděvy o rozličné kameny a máchaly je ve studené vodě.  O Egypťanech a Římanech se dokonce traduje, že prali prádlo šlapáním po špinavých oděvech ve velkých kádích plných vody. V Řecku zase šlapaly po oděvech ve vykopaných jámách s vodou. Ještě než mohli začít ručně prát, tak museli v zemi vykopat hlubokou jámu.

První prací nástroje

Revoluce nastala na konci 18. století, kdy vznikla valcha. Jednalo se o pomůcku, nejčastěji vyrobenou ze dřeva a kovu, na které se prádlo drhlo. Díky valše bylo praní nejen rychlejší, ale také efektivnější. Kromě mýdel se používaly také speciální ruční nástroje, takzvané „tlouky“, kterými naši předci prádlo při praní otloukali. Časem dokonce vznikla mechanická valcha, která se sama pohybovala. Díky tomuto vynálezu sice ženy nemusely oddřít náročnou a téměř celodenní práci, ale oblečení se mnohem rychleji opotřebovávalo a ničilo. V dnešní době si již úmorné praní na valše nedokážeme představit – trávit hodiny a hodiny úmornou prací, namísto užívání volného času s rodinou či přáteli. V současnosti nám stačí vhodit kapsli s pracím gelem, přilít oblíbenou aviváž, stisknout jediný knoflík a práce je hotová. Víte ale, co předcházelo pračkám, jak je známe dnes?

První pračky

Ačkoliv se o vynález pračky zasloužilo velké množství technologických nadšenců, jedno jméno ční nade všemi. Angličan John Tyzack v roce 1691 vynalezl vůbec první prací mašinu – ta prala na principu otáčivého bubnu. Vynález získal patent a v roce 1752 se objevil i na stránkách časopisu The Gentleman’s Magazine. Zveřejněný článek rozpoutal další vlnu pokusů o vynalezení co nejefektivnější pračky. V nejstarší prací mašině se pralo ručním točením kličky, i tak se ale jednalo o vynález, který ženám ušetřil spoustu času i námahy. Zpočátku se používal jen v továrnách a teprve v 18. století začali vynálezci dumat i nad pračkami do domácností. V roce 1851 představil James King prací stroj s bubnem pro ručně poháněné pračky, a o 7 let později sestrojil vůbec první pračku, která využívala vířivého principu.

Přelom nastal v 19. století, kdy byla roku 1874 veřejnosti představena Blackstoneova pračka s elektrickým motorem – hospodyňky už nemusely ručně točit kličkou, aby se buben s prádlem otáčel, ale stačilo na kamnech ohřát vodu na praní a pračku zapnout. Teprve ale v roce 1906 vznikla pračka, jak ji známe dnes – inženýr Alva John Fischer vynalezl elektrickou pračku, a v roce 1950 plně automatickou pračku, která obsahovala nejen časovač, ale byla také nastavitelná na různé prací programy.

Automatické pračky do všech domácností

Automatické pračky dobyly svět až v 60. letech 20. století, a to především v Americe. Postupně se však začaly rozšiřovat směrem na východ a doputovali i k nám, na české území. Velmi oblíbené se staly také veřejné prádelny, kde si lidé za úplatek vyprali a usušili prádlo.

A jak to bylo se sušením?

Co se týče sušení, téměř od nepaměti lidé sušili prádlo venku na čerstvém vzduchu. Ten propůjčil čerstvě vypranému prádlu speciální svěží vůni a dotek mírného slunce a větříku. Kromě pozitiv však mělo venkovní sušení i četná negativa – prádlo moklo na dešti, za mrazivých dnů schlo nekonečně dlouho a často se také ušpinilo. Lidé tak začali sušit prádlo i v domácnostech. První kolíčky na prádlo vznikly v Anglii. Vynalezli je členové křesťanské sekty, takzvaní kvakeři, kteří byli známí svou řemeslnou zručností a prací se dřevem. Teprve v 19. století byl vynalezen kolíček s dřevěným šroubem. Zhotovil ho Američan Solon E. Moore, a i když se jednalo o revoluční vynález, kolíček často bobtnal a ničil se vlivem vlhkého prádla. O 21 let později tak přišel David M. Smith s principem kovové pružinky. Jeho inovativní kolíček dokázal pevně držet sušící prádlo i v silném větru, navíc odolal nástrahám vlhkého prádla. Odstartovala tak sériová výroba a Smithovy kolíčky zaplavily celý svět.

V dnešní době existuje mnoho variant sušení – venku na šnůře, doma na sušáku, v moderní sušičce či na balkoně. Přesto je čerstvost prádla sušeného venku pro většinu z nás nejvyšším standardem svěžesti a čistoty. Podle výzkumu však velká část české populace žije v městských bytech, kde není venkovní sušení možné. Sušení na čerstvém vzduchu navíc komplikuje znečištění měst, smog a zplodiny z továren – proto Lenor vyvinul unikátní řadu koncentrovaných aviváží Fresh Air Effect, které našemu prádlu propůjčí vůni svěžest, jako by uschnulo ve vánku za krásného počasí, a to i když venku zrovna prší nebo se nám velké prádlo na malý balkon nevejde a je potřeba ho sušit doma. Vybrat si můžete ze tří různých vůní – Pink Blossom, Fresh Wind a Summer Day. Díky Lenor Fresh Air Effect už nemusíme závidět našim předkům ten luxus svěže voňavého prádla přímo ze zahrady – Lenor prodchne naše oblečení čerstvým vánkem bez ohledu na počasí nebo podmínky, za kterých prádlo sušíme.

Zdroj: LENOR