Jsou v něm vzpomínky na dobu, kdy v léčebně rehabilitovala po operaci, vzpomínky na to, jak vnímala celkové dění a práci zaměstnanců, vzpomínky na to, jak se cítila, když se dozvěděla, že má jít z nemocnice do LDN Rybitví. Na konci dopisu je přání, které velice ráda splním, je to přání dcery, seznámit s jeho obsahem ty, co mají přijít do LDN stejně jako její maminka. Aby se zbytečně nebáli a těšili se na to, co tam mohou zažít.

Hrozně se bála, že jde do LDN zemřít
I když jí v nemocnici sestřičky i lékaři říkali, že nemusí mít strach, že léčebny nejsou tím posledním, co v životě zažije a že se ještě určitě vrátí domů, stejně se moc bála, uvádí dopis. Upřímné lidské přivítání v léčebně, milé spolupacientky, sice na velkém pokoji, ale bez přítomnosti zápachu a špíny. To bylo pro maminku překvapivé a velice pozitivně vnímáno. Hromada úsměvů, rad a pomoci od personálu, neměla ani čas si uvědomit, že je z nemocnice už tam, kde čekala pravý opak.

Zdroj: Léčebna dlouhodobě nemocných Rybitví

Neměla čas myslet na smrt
Stále v našich pocitech je to, že v léčebnách dlouhodobě nemocných si pacient lehne do lůžka, občas se s ním zacvičí a potom dlouhou dobu musí koukat do bílého stropu. A to je to čekání na smrt. Ale v LDN Rybitví na toto nebyl čas. Hned druhý den pobytu se s maminkou začalo rehabilitovat, nebylo to žádné rozmazlování, byla to pěkná fuška, přesto s personálem ráda spolupracovala. Po tělesné námaze následovala i mozková práce. Tak tomu maminka říkala. Cvičení mozku (kognitivní rehabilitace) byla mnohem těžší, při testech se často maminka zapotila. Co milovala nejvíc, bylo vyrábění různých dárečků, kdy v kolektivu s ostatními pacienty u kávy hovořili, sdělovali si své dojmy, zkušenosti a přitom vyráběli různé předměty. Ještě teď je má maminka vystavené doma na poličce.

Každý den byl jiný
Maminka si myslela, že pobyt v léčebně bude zdlouhavý, nudný, ale opak byl pravdou. Personál, ve kterém bylo mnoho mladých lidí, dokázal vtáhnout pacienty do aktivního dění na oddělení, že neměli čas na špatné myšlenky. A když přišla nějaká taková chvíle, hned tam byly sestřičky z kognitivní rehabilitace a ovzduší na pokojích se rázem změnilo. Dokázaly se vcítit do atmosféry a to pomáhalo. Odpoledne přicházeli také dobrovolníci, hlavně k těm pacientům, kteří byli samotní, nikdo k nim nechodil. A jak to všechno maminka věděla? To bylo právě to kouzlo, že dění na oddělení a setkávání se na kognitivních rehabilitacích tvořilo celistvost týmu všech pacientů, jednu velkou komunitu. A o víkendech, jak pacienti říkali, mohli si konečně trošičku odpočinout a věnovat se blízkým na návštěvách.

Nejlepší byly děti
Maminka byla přítomna, jak říkaly sestřičky, edukačnímu dni. To personál LDN Rybitví učil děti ze Základní a Mateřské školy v Rybitví děti umývat si ruce, zuby a ukazoval jim co jsou bacily. To bylo dětí, šli jsme se na ně s ostatními pacienty podívat. Mraveniště dětí, veselé štěbetání, hned nám vlily energii do těla. Personál nám říkal, že jich přijde v jednom dni skoro 200, což jsme obdivovali, že ještě vedle nelehké práce, kterou s námi mají, dokáží dělat tyto činnosti pro venek.Prý takových akcí udělají několik za rok, velká chvála, děti byly nadšené a špinavé pusinky od koláčů, které dostaly od sestřiček za odměnu, toho byly svědkem.

Návštěvy pejsků byly úžasné
Velké nadšení u pacientů vyvolávaly návštěvy psů na pokojích, maminka bydlí v panelovém bytě a pejska sama doma nemá, ale miluje je. Když poprvé je uviděla, čekala, co se bude dít. Ostatní pacientky, co byly déle na oddělení, než maminka, jí pověděly, že to je canisterapie a pejskové dodávají energii všem těm, kdo chtějí. K mamince přišel takový malý pejsek, a od té chvíle byl jejím mazlíčkem. Říkala nám, že by ho hned vzala domů, protože to byl velký mazel. Maminka se moc těšila na další setkání s pejsky a vždy nám volala, co s nimi zažila.

Zdroj: Léčebna dlouhodobě nemocných Rybitví

Zpívání v LDN Rybitví
Maminka velice ráda celý život zpívala. Písničky různého žánru, a při prvním „Setkání s písničkou“, jak toto v LDN Rybitví nazývají, ji srdíčko zaplesalo. Pacienti z celé LDN se sešli, aby spolu s mladých mužem, který je doprovázel na piano, zpívali písničky známé i ty méně známé. Každý týden chodila pravidelně na tato setkání, a bylo to velmi pěkné.

A teď mi řekněte, měla maminka čas myslet na smrt? Za rychlého tempa se přiblížil maminčin odchod domů. Odcházela s mnoha dojmy, hlavně s jedním slibem daným celému personálu: říkat svým sousedům a známým, že se opravdu nesmí bát LDN Rybitví, „že tam to opravdu není špatný!“