Pětasedmdesát let tuzemské animované tvorby si lze vychutnat, osahat a pochopit až do 3. července. A možná až na této výstavě se dozvíte, že animaci představují filmy loutkové, kreslené i ty vyrobené v počítači. Určené dětským divákům i těm dospělým. „Za takovými snímky vždy stáli umělci s unikátními nápady a erudicí, díky kterým je česká animace ve světě vyhlášená podobně jako naše hudba či výrobky ze skla,“ říká Kateřina Riley ze společnosti Art Movement, která je pořadatelem výstavy. 

Generálním partnerem výstavy je Nadace PPF, která projekt podpořila, aby umožnila veřejnosti poznat v ucelené koncepci historii i současnost české animace, jež je paradoxně za hranicemi známější než u nás. Jana Tomas Sedláčková ze správní rady Nadace PPF k tomu říká: „Animace je fascinující disciplína jednak proto, že dokáže oživovat neživé věci, a zároveň pro svou extrémní náročnost vyžadující od tvůrců obdivuhodnou trpělivost i neuvěřitelnou preciznost. Český animovaný film má velkou tradici a světové renomé. V Nadaci PPF věříme, že malá země jako je Česko potřebuje každý talent, který je ochoten pracovat na svém snu. Česká škola animace má takových talentů mnoho, a proto chceme pomoci tuto oblast kultury představit i široké veřejnosti na překvapivě první ucelené výstavě. Koncepce výstavy Světy české animace to dělá s invencí a vtipem a věříme, že tak osloví návštěvníky nejen doma, ale i v dalších zemích, kam v budoucnosti vyjede.

Zdroj: Václav Soukup

Pro děti i dospělé

Výstava je koncipována pochopitelně tak, aby zabavila především děti. Ale to neznamená, že by se na ní nepoučil dospělý. Vždyť kdo může říct, že zná bližší informace třeba ze zákulisí seriálu Chobotnice z II. patra, nadčasových filmů Karla Zemana či oblíbených večerníčkových seriálů? „Animace propojuje nezměrnou lidskou fantazii s jasně danou technikou a řemeslem,“ vysvětluje režisér Jan Bubeníček, který se stal i kurátorem výstavy. „Doposud zde byly spíše expozice zaměřené na jednotlivé osobnosti tohoto filmového oboru – Jana Švankmajera, Jiřího Trnku, Břetislava Pojara, Adolfa Borna a další. Tentokrát ukazujeme i práci scenáristů, střihačů, zvukařů, kameramanů a mnoha dalších často neviditelných lidí, kterým byly filmové ateliéry od roku 1945 druhým domovem.“

Zdroj: Václav Soukup

Digitál není neomylný

S těmi všemi se v hravě koncipované expozici setkáte, ale zaujmou tam i širší veřejnosti méně známá jména. Jde o současné osobnosti animované tvorby – ať už je představuje Jiří Barta, Pavel Koutský, Michal Žabka, Galina Miklínová, Jan Balej, Daria Kashcheeva, Denisa Grimmová, Kristina Dufková, Noro Držiak, Vojtěch Kiss a Matouš Valchář. Návštěvníci výstavy si je zapamatují už proto, že si na místě budou moci vyzkoušet také odlišné animační techniky a optické iluze. A to rávě pod dohledem těch nejzasvěcenějších – samotných tvůrců, kreslířů, animátorů a vyprávěčů příběhů. Na ty větší tak čekají workshopy, na nejmenší pak dětská zóna. Animátor Jan Bubeníček a čerstvý nositel Českého lva popisuje, jaké výhody dnes přinášejí moderní technologie. „Digitální záznam ušetřil pralesy, které by padly na výrobu papíru, začalo se kreslit přímo do počítačů. Filmaři vidí už během výroby hotové záběry, dříve se animovalo naslepo a výsledek byl zřetelný, až když se film vyvolal. Ale třeba takové vybarvování větších ploch šlo vyřešit jedním úkonem na základě algoritmu, který uměl poznat, co všechno je jeden objekt. Zato u chůze se fáze kroků vždy musela na kameru nasnímat tolikrát, kolik kroků měla figurka ujít. Počítač umí fázi zacyklit na libovolně dlouhou dobu.“

Zdroj: Václav Soukup

Pro nový film nové studio

Příkladem tradičního postupu u animovaného filmu byly příběhy české pohádky Zahrada nebo Pojďte pane, budeme si hrát od Břetislava Pojara. Figurky ležely na stole nebo na skle, nožičky, tělíčka nebo ručičky se vyměňovaly v různých fázích a vše se snímalo kamerou. Dneska se to dělá v počítači. A je mnohem jednodušší to opravit. I tak se občas nějaká chybka vloudí. Také u nás i v zahraničí oceněný snímek Myši patří do nebe málem „ozdobila“ jedna kuriózní. „Člověk může film vidět stokrát a stejně mu něco unikne,“ konstatuje Jan Bubeníček a hned vysvětluje, co se stalo. „Postprodukci nám dělali ve Francii a přes mnoho koleček oprav zůstal v jedné scéně zapomenutý mobil. Nikdo si ho nevšiml, až oni.“

Zdroj: Václav Soukup

Mimochodem – pro potřeby téhož animovaného filmu bylo vytvořeno osmdesát originálních postaviček a jedenáct samostatných scén. A na Barrandově vzniklo celé nové studio, protože žádné z těch existujících nemělo dostatek odvahy přijmout podobně rozsáhlou zakázku. Vždyť natáčení trvalo čtrnáct měsíců a účastnilo se ho osm animátorů a dalších dvacet členů štábu. Nejsou to snad zajímavosti, které si zapamatujete?

Více informací o výstavě a doprovodném programu najdete na www.artmovement.cz.