Kliknutím zvětšíteAntošova firma Mirakulum, známá především jako rodinný zábavný park stejného jména v Milovicích na Nymbursku, je zároveň i výrobcem dětských dřevěných hřišť z akátu. Firma Mirakulum (od roku 1992 – 2022 se jmenovala TR Antoš, s.r.o.) za posledních 17 let realizovala již více jak tři tisíce dětských hřišť. Za většinou z nich stojí Jan Zahradníček. Mnoho modelů navrhl a po konzultaci s Jiřím Antošem v provozovně ve východočeském Turnově se zaměstnanci vyrobil. O tom všem jsme si povídali právě s Janem Zahradníčkem, výrobním ředitelem společnosti Mirakulum. Bez nadsázky lze říci, že je to muž, který stojí v pozadí podnikatelských úspěchů Jiřího Antoše.
Takže pane Zahradníčku, jaká je současnost?
Neustále máme rozpracováno kolem osmi desítek projektů, ale realita v úspěšnosti se získáním zakázky je maximálně dvacet procent. Máme pouze jednoho obchodního zástupce, v podstatě vše řešíme po telefonu. Klademe velký důraz na kvalitu profesionálně odvedené práce, nesmíme se bát podívat zákazníkovi přímo do očí. Máme silně prozákaznický přístup a ke všem problémům se stavíme čelem, ať jsou na naší nebo zákazníkovi straně. Musíme být vstřícní k zákazníkovi i po celou následnou dobu užívání herního prvku. Je všeobecně známo, že když něco pokazíte, tak se tato informace šíří třikrát rychleji než dobrá recenze.
Kde všude lze na vaše hřiště narazit?
Za sedmnáct let má naše firma při výrobě dětských hřišť za sebou přes tři tisíce realizací. V České republice jsme téměř všude. Hřiště stavíme například v základních a mateřských školách, na veřejných prostranstvích ve městech a vesnicích, v zoologických zahradách. Nabízíme tak komplexní služby zákazníkům, vyrábíme od základního městského mobiliáře až po velké realizace parků. Úzce spolupracujeme s firmou „Stezka korunami stromů“, pro kterou jsme navrhli a zrealizovali už šest velkých parků v Čechách, v Německu, na Slovensku a ve Francii – taková malá Mirakula.
Schwarzwald - Německo
Netoužíte po zahraniční expanzi?
Nenazýval bych to expanzí, ale žádné zajímavé zakázce se nebráníme ať u nás nebo v zahraničí.
Kolik máte zaměstnanců?
Výroba v Turnově má patnáct truhlářů, stejné množství lidí je v terénu na montážích a vrcholově to zastřešuje osm lidí v kanceláři. Fungujeme jako ,, rodinná firma“. Více jak osmdesát procent lidí je v Turnově zaměstnáno déle než patnáct let. To je pro mě, který to řídí již 31 let, záruka jistoty a kontinuity. Bez kvalitního a spolehlivého kolektivu by byla moje pozice poloviční. Mohu se spolehnout na skvělé kolegy všichni jsou nezbytnou součástí týmu.
Na kterou zakázku si vždy vzpomenete jako první, když se vás někdo zeptá?
Nejraději bych vzpomenul všechny. Všechno to jsou „něco jako moje děti“. Máme herní prvky, tedy dětská hřiště na spoustě klasických míst, ale jsou i extrémní místa. Nejvýše položené – Krkonoše – Medvědín 1232 metrů nad mořem, na sjezdovce ve Vysokých Tatrách 1200 metrů nad mořem, záplavové louky, na střeše parkovacích garáží, na střeše obchodního domu v Praze. Za těch sedmnáct let je těch kuriozit celá řada.
Ale určitě nejvíce emocí ve mně zanechaly dvě kompletní realizace atypických herních prvků pro hendikepované děti ve speciálních internátních školách. To štěstí, které zářilo z jejich očí, a nekonečný, upřímný a srdečný smích a úsměvy dětí a jejich rodičů při prvním použití, je ve mě doživotně vryto jako nezaplatitelná odměna naší práce.
Největší a nejdůležitější byla pro mě výzva, abych se podílel s Jirkou na společných plánech při realizaci parku Mirakulum.
Jaký tam byl váš podíl?
Jsem moc rád a vážím si toho, že jsem mohl být u úplně prvních myšlenek, kdy jsme řešili první technické i designové varianty a společně jsme tvořili první návrhy na podobu parku – rozmístění herních prvků, cest, zázemí. Mezi velké realizace, na které jsem hrdý, patří Hrad v centru parku, který je i po letech jeho dominantou.
Vraťme se v čase zpět. Jak to bylo s vámi a Jiřím Antošem? Kdy a kde jste se poznali a jak to společně s vámi bylo a je dál?
Oba jsme Pražáci, poznali jsme se ve státním podniku Ústředí uměleckých řemesel v roce 1985 jako restaurátoři nábytku, dělali jsme krásný historický nábytek. Jirka měl v roce 1988 autonehodu a šel do invalidního důchodu, přemýšlel, co dál a začal podnikat. Od roku 1990 začal ve své dílně opravovat staré skříně. Já v té době pokračoval v restaurování historického nábytku, ale práce mě přestala naplňovat. Říkal jsem si, že dělám něco, co už někdo vytvořil a já to „pouze“ obnovuji a doplňuji tomu lesk.
Přišla revoluce, podnik byl zrušen a já se rozhodoval, co dál. Na podnikání jsem neměl úplně odvahu. Dnes po více jak třiceti letech mohu říct, že naštěstí pro mě přišel Jirka s nabídkou spolupráce. Viděl jsem v činnosti u něho takové překlenovací období, než se rozhodnu co dál. A to překlenovací období mi vydrželo přes třicet let. Nastoupil jsem do „rozjíždějícího se vlaku“ se čtyřiceti zaměstnanci. S mým nástupem začala firma zavádět výrobní normy. S tím souvisejí i technologické postupy a další věci, a mě bylo svěřeno, abych vše uváděl do praxe. Podílel jsem se i na designu nových věcí a zadával jsem práci soustružníkům, kovolitcům, zámečníkům. Začalo mě to hodně bavit. Výroba se zefektivnila, pracovali jsme rychleji, kvalitněji. Firma se stala špičkou na trhu se starým nábytkem.
Po půl roce Jirka přišel, že chce v Turnově koupit fabriku, abych tam šel s ním. Já Pražák ani pořádně nevěděl, kde je Turnov, nezajímalo mě to. Odmítl jsem, ale přemluvil mě, abych se tam jel s ním podívat. Hrůza! Opuštěná fabrika, na dvoře běhali zajíci, v květináčích uschlé květiny. „Koupím to a pomoz mi to rozeběhnout, jen dva měsíce,“ ukecal mě. A tak jsme začali shánět lidi do provozu. Místní si ťukali na čelo, že tohle se nám nepovede, že jsme mladý kluci, ještě k tomu z Prahy, kteří do půl roku skončí. Byla to výzva a my to nevzdali a firma je zde dodnes.
Zastavím vás, vy jste byl v té době ženatý?
Ano, byl jsem již dva roky ženatý s mojí dosavadní ženou Danou.
Co na myšlenku vašeho přechodu do Turnova říkala?
Že ani omylem. Měla rozjetou kariéru, pracovala v Uměleckých řemeslech jako umělecká vyšívačka. Vyšívala třeba prapor na Pražský hrad či nášivky hradní stráže. Nechápala, co by měla v Turnově dělat.
A šla?
První měsíc jsem do Turnova dojížděl z Prahy každý den, ale to bylo nereálné. Pronajali jsme si nedaleko od fabriky byt, do kterého se moje žena naštěstí velmi brzo přestěhovala. Na začátku nebyla nadšená, vytrhl jsem ji z Prahy, od rodiny, práce, rozjeté kariéry a přátel. Dnes zpětně ji za to obdivuji a děkuji. Když bylo jasné, že se do Prahy nevrátíme, pořídili jsme si dům v nedalekých Tatobitech, kde bydlíme velmi spokojeni dodnes. V současné době moje žena s naší dcerou Terezou pracují také v parku Mirakulum ve výtvarných dílničkách, kde obě realizují své kreativní nápady.
Jak to v Turnově tehdy pokračovalo?
Největší rozkvět firmy byl od roku 1996 do roku 2005. V Turnově pracovalo 170 lidí na tři směny, nestačili jsme vyrábět. Museli jsme začít zadávat naše modely i ve spolupracujících fabrikách v Čechách, na Slovensku, na Ukrajině, ale i v Rumunsku. Celkem pro firmu pracovalo externě dalších 400 lidí. Každý den jsme vyváželi z Turnova a následně i z Milovic kamion smrkového nábytku do obchodních domů převážně v Německu a v Rakousku. Přišel však nečekaný konec roku 2005, kdy Němci začali být velmi citliví na nedobré ekonomické ukazatele jejich země. Začali jsme mít problémy s odbytem. Vývoz nábytku přestal být efektivní a zastavit „rozjetý vlak“ výroby nábytku s garancí 80 procent odběru obchodních domů byl katastrofální. Poslední kapkou bylo posílení koruny, a tudíž propad kurzu. Všechny ceny jsme měly pevně nasmlouvané v eurech. Bylo to asi nejhorší období podnikatele Antoše a jeho zaměstnanců.
Schwarzwald - Německo
Stáli jste jednou nohou nad propastí. Co bylo dál?
Jirka Antoš rozhodl, že vstoupíme na český trh s výrobou dětských hřišť z akátového dřeva. Geniální a výborné strategické rozhodnutí. V té době to byla „díra“ na trhu. Na začátku jsme na to byli dva, on s vizemi, technickou podporou a kapitálem, já s návrhy, výrobou a realizací. Začala nová etapa firmy. Kromě klasické práce s řízením výroby jsem začal po večerech kreslit originální herní prvky a s těmito malůvkami začal Jirka jezdit po republice a nabízel je. Během měsíce jsme měli katalog se sto modely a začaly chodit první objednávky.
Pomalu se začalo blížit Mirakulum, tedy zábavný park, že?
Po čtyřech letech fungování firmy na trhu dětských hřišť jsme měli kolem 400 modelů herních prvků. Firma zase jela na plný plyn. Rok 2010 byl dalším v řadě Antošových geniálních vizionářských činů. V Milovicích měl volné prostory po výrobě nábytku a nevyužitých šest hektarů pozemků. Tehdy byl s rodinou v dětském parku v Německu, všichni odjížděli s nadšením a tam ho napadlo, že by si takový park mohl vytvořit sám. Tak jsme na pozemcích v Milovicích, které ležely ladem, začali vymýšlet, co by tam šlo vytvořit. Kudy povedou cesty, kde bude stát „nějaká „dominanta – asi hrad, kde bude bludiště, kde se lidé najedí a odpočinou. Chodili jsme po areálu, kolíkovali, natahovali provázky.
Jak jste chtěli areál koncipovat?
První myšlenkou bylo, že park bude průřezem českou historií, od Keltů po druhou světovou válku. Napadlo mě mít jako dominantu parku hrad podobný Karlštejnu. Tak jsem ho namaloval, ale Jirkovi se zdálo, že česká historie by mohla být „pěkný kýč“. Pak jsme podobu parku svázali s přírodou a spoustou zeleně, myšlenka hradu zůstala, a je dominantou parku. Já jsem něco navrhl a Jirka mě to nechal zvětšit, to se opakovalo několikrát až vznikla skutečná podoba. Já byl vždycky při zemi, ale Jirka je jiný kalibr, ten šel vždycky do mega rozměrů.
Byly chvíle, kdy jste si řekli, že jste to v milovickém Mirakulu přehnali?
Nikdy jsme ten pocit neměli. Park se musí už na první pohled odlišovat od běžných dětských hřišť, velikostí, designem i atraktivitou. Tím vznikly originální, netradiční prvky, které evokují dobrodružství, napětí a touhu překonávat sebe sama. Pro děti to musí být výzva, ale vše musí být bezpečné.
Letošní novinkou je herní prvek Vertiko, že?
Pan Antoš přišel s tím, že do horního prostoru parku chce více patrový prvek, rozměr byl daný prostorem třicet krát dva metry a vše ostatní bylo na mně. Vznikl třicetimetrový prolézací labyrint s několika herními úrovněmi vysoký šest metrů, zakončený adrenalinovou rozhlednou vysokou třináct metrů. Z rozhledny sjedete dlouhým tubusem a pak tobogánem. Ve věži budou drátěné podlahy, abyste z té výšky viděli pod sebe dolů a ten prostor si trochu užili a třeba se i trochu báli. Bude to hodně velký adrenalin. Vše je ale podřízeno bezpečnosti uživatelů.
Nebudíte se v noci ze snu s dalšími nápady nebo myšlenkami, že jste na něco zapomněl?
Nikdy, spím dobře jako miminko.
Z čeho máte v branži nejpříjemnější pocit? Vymýšlení, pohled na to, jak vše funguje, podepsaná zakázka, zaplaceno, spokojení lidé v Mirakulu?
Úplně nejvíc mě těší, když myšlenku, kterou mám, dokážu přenést na papír, abych to mohl s někým konzultovat. Myšlenka je to nejdražší, co ze mě vypadne. Vymyslet to, je to nejtěžší, pak už jen ladím, hraju si s tím. Prostě nejvíc mě baví začátky. A když se nám podaří prvek nabídnout, prodat, nainstalovat a následně mém zpětnou reakci o oblíbenosti u dětí, jsem spokojený. Hřiště plné rozzářených dětí a spokojených rodičů je pro mě odměna.
Odkud berete materiál pro dětská hřiště?
Akátové dřevo, které používáme, je pouze české. Naši dodavatelé těží kolem Mělníka a v okolí Brna. Skluzavky používáme plastové, na to máme tuzemského dodavatele. Lana máme vysokopevnostní s ocelovým kordem ze Švédska, běžně se užívají pro tažné sítě velkých rybářských lodí.
Dokážete si vzpomenout, kde byl první impuls pro vaše kreslení?
Jako dítě jsem odmalinka maloval, řekl bych, že docela hezky. V šesti letech dokonce můj obrázek byl ve švýcarském Lausagne na výstavě evropských dětských maleb. Jenže začaly problémy. Já byl levák a tehdy za minulého režimu byl levák divný. Takže mě v první třídě roku 1968 začali předělávat na praváka. Nešlo mi to, nezvládal jsem učivo a začal jsem koktat. Na konci první třídy se usoudilo, že to není dobrá cesta a od druhé třídy jsem mohl být opět levák. Postupně se situace lepšila, ale koktal jsem až do dvaceti let. Nebylo to pro mě lehké období. Po základní škole jsem se rozhodl vyučit uměleckým truhlářem. Po vyučení jsem maturoval na Střední umělecko–průmyslové škole v Praze. V průběhu základní vojenské služby jsem absolvoval zkoušky na katedru architektury, ale to nevyšlo. A pak už to znáte ze začátku rozhovoru. Šest let státní podnik Ústředí uměleckých řemesel a pak po roce 1992 přišel Jirka Antoš. Já vlastně těch třicet let, co jsem u Jirky ve firmě, překračuji svoje cíle, které jsem měl. Vše, co jsem dosud prožil ve firmě, je pro mě velký bonus a mám se za čím ohlédnout.
Prozraďte na závěr rozhovoru, jak vy dva s Jiřím Antošem spolu vycházíte? Přece jen jste spolu už delší dobu.
Jak jsem řekl, známe se čtyřicet let. Třicet let pro něj pracuji jako zaměstnanec na pozici ředitele firmy. Prožili jsme toho spolu hodně, vydalo by to na knížku. On byl vždy vizionář s překvapivým nápadem, myšlenkou. Povahově je úplně jiný než já, i proto se možná doplňujeme. Teď už je to „klidný pán“, ale dříve byl velmi nekompromisní a radikální. Snažili jsme se naše výjimečné konflikty „nehrotit“.
Takže jste se nikdy nedostali do křížku?
Byly to drobnosti. Bylo to v období nejistot firmy, ale naštěstí jsme vždy dokázali o problémech mluvit a problémy vyřešit.
Jinak řečeno: Jste spokojen…
Na závěr musím říct, že jsem rád za možnost s Jirkou spolupracovat. Věřím a doufám, že náš vztah není pouze pracovní, ale je kamarádský a přátelský. Vážím si na něm férovosti, upřímnosti, není zákeřný, je velmi empatický se snahou pomoci lidem ve složitých situacích. Díky možnosti a důvěře, kterou mi dal v roce 1992, jsem dokázal věci, o kterých jsem ani nesnil, a za to mu patří můj dík. Až budu rekapitulovat moji profesní kariéru, mám se za čím ohlédnout a jsem za to rád. Jsem spokojen.
Jiří Macek
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
