V této souvislosti často cituji a doporučuji knihu Christophera Clarka „Náměsíčníci“ s podtitulem „Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce“. Je to skvělá kniha popisující jak se tehdejší vládci Evropy, pyšnící se svojí moderností a rozumem, chovali jako náměsíčníci. Myšlení světových vůdců pak kopírovali rakousko-uherští vojáci, kteří byli při odchodu na frontu přesvědčeni o tom, že „do švestek jsou doma“. Výsledkem bylo nejen 20 milionů mrtvých a 31 milionů raněných, ale byla to první pohroma začínajícího dvacátého století, ve které pak měly původ všechny ostatní.

Jak budou budoucí historici analyzovat skutečnost, že euroatlantické společenství slibuje Ukrajině (ve vzdáleném horizontu) účast v EU a NATO, ale zároveň vzkazuje, že ji v případě konfliktu bránit nebude. Neudělalo i ukrajinské vedení zásadní chyby, když například zákonem zrušilo ruštinu jako druhou úřední řeč a nařídilo obsluhovat v obchodech pouze v ukrajinštině, když zhruba třetina Ukrajinců mluví rusky, byť se cítí loajálními Ukrajinci? Ostatně, i já se při svých návštěvách Ukrajiny domluvím spíše rusky než anglicky, protože ukrajinštinu neumím.

Nedělám si legraci z toho, že Německo na rozdíl od ostatních států NATO nedodalo na Ukrajinu zbraně, ale přilby. Mám k současné německé politice mnoho výhrad, ale přilby mohou být symbolem toho, že zvyšovat na obou stranách hranice počet zbraní a munice může připomínat ….  náměsíčníky.