Zdroj: Plzeňský krajZdroj: Plzeňský kraj

Když rozšířili s manželem Petrem Náhlíkem řady demonstrantů 17. listopadu, už byli delší dobu v hledáčku komunistické státní bezpečnosti kvůli svým trampským aktivitám, účasti na protivládních demonstracích v Praze i kvůli šíření samizdatu. Když dostali zprávy o přípravách na studentskou listopadovou akci v Praze, neváhali.  „Věděli jsme, že tam musíme být,“ vzpomíná Věra Náhlíková. „Z Albertova jsme se úplně spontánně vydali na Vyšehrad, příslušníci StB nás pak vlastně sami nahnali dolů z Vyšehradu až na Národní třídu, cestou lidé provolávali jméno Václava Havla… A pak jsme zůstali na té Národní viset před policejními plexiskly… A co dál? Tak jsme zpívali, sedali si, zase zpívali, zase si sedli,“ vzpomíná dnes Věra Náhlíková. Pasáží Metro utéct nemohli, byla zavřená, ale pomoc nabídla jedna z účastnic. Myslela si, že se jim podaří ujet v jejím autě a naložila je i s jejich kamarádem Janem. „Ale to už se všude valil dav, auto bylo jako kocábka. Vrhli se na nás obuškáři, nastříkali do auta slzný plyn, vytahali nás ven, začali mlátit chlapy hlava nehlava a odvezli je pryč. Honzovi snad přerazili ruku, hrozně dlouho měl ještě vojenskou botu otištěnou na zádech. Můj manžel se stočil do klubíčka, takže to odnesla páteř. Hnuli mu nějakým obratlem.“ Věru Náhlíkovou zachránil lístek do divadla Jonáš – posloužil jako alibi. Z bouřícího davu ji nakonec vytáhla skupinka lidí, manžel se vrátil až druhý den ráno a ihned ho s bolestmi zad odvezli do nemocnice. Jako jeden z mála se nebál o své účasti na demonstraci, zásahu StB a svých zraněních mluvit a video s ním pak obletělo kus republiky.

Věra NáhlíkováVěra NáhlíkováZdroj: archiv autora

Díky svým životním postojům a aktivitám byla účast Věry Náhlíkové a jejího manžela v Praze 17.listopadu jasná. Postoj k režimu a potřeba volnosti se v ní formovaly od dětství. Prožila jej celé v rodné Aši celé obkroužené ostnatými dráty, ve městě, jehož součástí byla i vojenská základna. V ní za vysokou zdí žili v chatkách se zahradou sovětští vojáci, kteří do Aši přišli při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a zůstali zde až do pádu komunistického režimu. Věřina Maminka pocházela z Polné u Jihlavy, její rodina zde měla cihelnu. „Komunistickým režimem byli proto považováni za příživníky. Tatínek se té cihelny nechtěl vzdát ani po roce 1948,“ vzpomíná Věra Náhlíková. Její maminka sice mohla vystudovat střední zdravotnickou školu, ale umístěnku už dostala do místa co možná nejvzdálenějšího od center – do Aše. Tady se vdala a zde se narodila Věra jako jedno ze tří dětí. Když přišel srpen 1968 a s ním okupace sovětskými vojáky, bylo Věře deset let. Pamatuje si sovětské tanky, když vjížděly do Aše, i osudy lidí, kteří proti okupaci vystupovali. Už v té době četla knihy Jaroslava Foglara a z jeho knih i ze situace, kterou vnímala a viděla kolem sebe, se rodila její touha po spravedlnosti a svobodě. Díky své lásce k Foglarovým knihám se stala členkou jediného dívčího foglarovského klubu v republice Přátelé ze Země nikoho. S Jaroslavem Foglarem se dívky několikrát sešly, dopisovaly si s ním a jejich setkávání vyústilo ve vydání padesáti povídek Jaroslava Foglara, které členky klubu za vydatné pomoci přátel vyhledaly v časopisech a tiskovinách, zkompletovaly a vydaly. Trampování přivedlo Věru k samizdatovému trampskému časopisu Dým. Pomáhala jej rozmnožovat a distribuovat mezi trampy. Ale protože byl určen především pro trampy v Praze, zrodila se myšlenka vydávat vlastní časopis zaměřený na Plzeňsko. „Úplně apoliticky jsme si založili vlastní časopis, který jsme nazvali Pajda. Měli jsme mezi sebou šikovné výtvarníky, kteří uměli udělat obálku. Měli jsme lidi, kteří byli schopní psát na stroji,“ vzpomíná Věra Náhlíkové. Ale kromě lidí schopných psát časopis, články a texty, byl mezi nimi i člověk, jehož zájem byl úplně jiný – sledovat a udávat. Celá redakce časopisu Pajda musela jít k výslechu. Na ten byli však naštěstí důkladně připraveni, cenné rady jim dávali pražští chartisté, kteří už věděli, jak výslechem projít. V té době také fungovala již trampská kapela Krůpěj, kterou Věru založila společně s přáteli, a i ta zajímala Státní bezpečnost. „Nejnebezpečnější ale pro ně byl náš časopis, toho se báli,“ připomíná. Trampské skupiny se propojovaly s lidmi kolem dalších samizdatových tiskovin, začaly spolupracovat a předávat si informace. Věra se proto podílela na množení brzy velmi oblíbeného samizdatu Moc bezmocných od Václava Havla, který se i jí silně vtiskl do duše. Následovalo kopírování Pamětí Václava Černého a děl Egona Bondyho. Věra se také často účastnila setkání woodcrafterů, hnutí podobné skautingu, které se ale více zaměřovalo na přírodu, na indiány; po roce 1948 bylo zakázáno a pronásledováno stejně jako skauting.

Když se podařilo Josefu Bernardovi zorganizovat v roce 1988 v Plzni besedu s Jaroslavem Foglarem, byla to velká událost – vystupoval na ní i Kája Saudek, jeden z kreslířů Rychlých šíp, přišlo obrovské množství lidí a dokonce i skauti v krojích a se šátky, kteří tehdy fungovali tajně jako vodácký oddíl Žlutý kvítek. Vedle trampských a woodcrafterových akcí a setkání se Věra Náhlíková s manželem účastnili řady protirežimních akcí a jezdili do Prahy. Nechyběli ani na Palachově týdnu, manžel Petr Náhlík v Praze tehdy studoval, sledoval dění a přímo a každý den.

Po Palachově týdnu se Věra spolu se svými přáteli připojila k signatářům dokumentu Charty 77 Několik vět a podepsala i petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla. Vedle pražských setkání docházelo i k těm plzeňským. První z nich se odehrálo na Čechurově u Františka Řezáče. „Sešli jsme se tam jak křesťané, tak trampové, tak tam byli i členové Československé demokratické iniciativy, pak tam byli pankáči, jejichž představitelem byl Jan Rampich,“ popisuje Věra. Někteří se už navzájem znali, jiní se poznali až zde. Shodli se na tom, že je zapotřebí Plzeň probudit. Zatímco se Praha proti režimu notně vzpouzela, v Plzni se nedělo nic.

Jako zajímavý nápad se ukázal plán na uspořádání oslav k 44. výročí osvobození Plzně americkou armádou, které by se konaly 6. května u pomníku na náměstí Míru. Jako stvořený pro tyto oslavy se zdál i nápis na pomníku sdělující svému okolí: „Čest jenom tomu, kdo se brání, za volnost umí život dát.“  Policisté, příslušníci tehdejší VB však zatkli dva hlavní aktéry a demonstrace se nekonala. V návaznosti na květnové setkání bylo domluveno i shromáždění k výročí 28.října na náměstí Republiky, ale ani jeho organizace se neobešla bez výslechů a zatýkání. Zadržen na osmačtyřicet hodiny byl i Věřin manžel.

Přišel však listopad 1989, pražská demonstrace a pád režimu. V její rodné Aši obehnané dráty byl hodně emotivní. „Jak se otevřely hranice, tak jsme si samozřejmě okamžitě museli všechna ta městečka, na která jsme z té ašské rozhledny koukali přes ty vysoké dráty a kam jsme nesměli, tak jsme si je museli ‚osahat‘,“ vzpomíná Věra Náhlíková. Život obou manželů charakterizuje odvaha, přímost a odhodlání. Jestli měla Věra tehdy při výsleších strach? „Měla jsem hlavně strach ze začátku, abych někoho nepoškodila, nevěděla jsem, jestli budu mít tu sílu a vydržet jejich podpásovky a nic neříct,“ uvažuje. Jak říká, „když o něco jde, člověk se nesmí bát do toho jít, protože jde o naši budoucnost“. A k ní nemůžeme být lhostejní.

GABRIELA ŠPALKOVÁ