Dřevo hoří – to je pravda, vždyť také, na rozdíl např. od betonu, cihel nebo oceli umí nabídnout i tuto službu a využívá se, mimo jiné, i jako palivo. V případě stavby obecně, zasažené požárem, sledujeme především dva parametry

-          Bezpečný únik osob, zvířat apod.

-          Náročnost, včetně časové, a cena uvedení stavby opět do provozu

Když začne hořet např. rodinný dům, hoří především vybavení (nábytek, oblečení, koberce apod.), a tady není rozdílu mezi dřevostavbou a zděnou konstrukcí.

Pokud jde o bezpečný únik, u dřevostaveb musíme dodržet a zaručit, podle konkrétní situace, stejné podmínky jako u jiných druhů staveb.

Ocelové konstrukce při zatížení požárem kolabují a už je není možné znovu použít. Stejně se ale chová i ocel v železovém betonu a tak jsou často železobetonové konstrukce po požáru dále nepoužitelné. Použitelnost vyhořelé zděné stavby bývá často rovněž problematická. Obecně platí, že oprava a znovuuvedení stavby zasažené požárem do provozu bývá v případě dřevostavby rychlejší, levnější a efektivnější.

Dřevo hnije – to je bezesporu rovněž pravda – dřevu nejvíce vadí, pokud je dlouhodobě ve vlhku a zároveň se k němu dostává kyslík. Naopak dřevo trvale pod vodou, bez přístupu kyslíku, je téměř nezničitelné a na dubových pilotách je po světě založena řada „vodních“ měst už mnoho staletí, včetně části Prahy.

Drtivé většině staveb voda vadí. Základní zdroje jsou dva – do stavby zatéká zvenku, anebo zevnitř (špatně napojené potrubí, havárie pračky apod.).

Dalším, jakýmsi skrytým zdrojem je vlhkost obsažená ve vzduchu, která se v zimním období na vnitřním povrchu, případně dále v konstrukci, mění kondenzací na vodu. A to je, ale opět u staveb obecně, celkem vážný problém. Uvedené riziko se může zvětšovat s množstvím tepelné izolace a s rostoucí těsností staveb, což je ale obecný trend ve snaze snížit jejich energetickou náročnost.

Platí, že při znalosti věci umíme dřevostavbu navrhnout, postavit, ale také provozovat a udržovat tak, aby byla vzhledem k uvedeným rizikům bezpečná, a zároveň umíme nejen splnit, ale i předčít požadavky na zateplení a těsnost. Odborně se tomu také říká Konstrukční ochrana staveb.

V dřevostavbě je v létě horko a v zimě zima, byť lze v zimě rychle vytopit – to platí ve stavbách na bázi dřeva s relativně malým množstvím tepelné izolace (60 – 100 mm) a relativně velkým množstvím netěsností. Moderní dřevostavba, s výrazně větším množstvím tepelné izolace (300 – 500 mm) a s výrazně vyšší mírou těsnosti dokáže v interiéru udržet dostatečně stabilní prostředí, nezávisle na tom, co se děje venku. Tento efekt můžeme ještě výrazně podpořit řízeným větráním s rekuperací.

Dřevostavba nemá tepelnou akumulaci – toť mocný argument odpůrců dřevostaveb. Z hlediska uživatele jsou důležité především vnímání teploty a pak tepelná stabilita, které souvisí i s povrchovými teplotami (dřevostavba má vyšší povrchové teploty, než i dobře zaizolovaná zděná stavba), ale také třeba s již zmíněnou rekuperací, a potom akumulací vlhkostní, nikoli tedy akumulací tepla. Vysokou tepelnou akumulaci vykazují např. kamenné stavby a nevím, zda by se nám v takové stavbě chtělo v zimě pobývat. Jinými slovy, tepelnou akumulaci jako takovou ve stavbě nepotřebujeme, dokonce, v některých případech může být i na závadu. A zde si neodpustím otázku - jakou tepelnou akumulaci má současná „cihla“?

Dřevostavbu zničí každý větší vítr nebo voda – podobné účinky jako třeba tornádo, hurikán anebo povodeň má také zemětřesení. Asi není třeba připomínat, jak dopadají zděné stavby, když s nimi příroda „zatřese“. Zkusme si představit velkou krabici ze dřeva, se kterou zatřeseme. Nestane se velice pravděpodobně nic moc. V zemětřesných oblastech se v řadě míst malé stavby nesmí stavět jinak, než ze dřeva. Dřevo má ideální poměr mezi pružností, tuhostí, pevností a hmotností.

Viděl jsem řadu fotografií dřevostaveb např. ze Spojených států pro tornádu, či podobné „hříčce“ přírody. Odpůrci dřevostaveb používají podobné fotografie pro obhajobu svého přesvědčení. Nepřeji si, aby si podobně „hrála“ příroda i u nás, a nepřeji nikomu, aby byl konfrontován s výsledky takové „zkoušky“ v případě drtivé většiny našich zděných staveb.

Po povodních v roce 2002 jsme opravovali několik dřevostaveb a u řady dalších jsem byl přítomen jako poradce. Ve většině případů bylo možné uvést je zpět do plného provozu v řádu týdnů a dnů. Problémem byl nedostatek kapacit a dosavadní malá zkušenost s tímto typem prací, nikoli fakt, že jde o dřevostavbu.

Dřevostavba je provizorium na pár let – viděl jsem řadu staveb v naprosto perfektním stavu i po několika staletích, stejně tak jako ve stavu naprosto havarijním po několika letech. A záměrně je nedělím na dřevostavby a ty ostatní, protože opravdu není důvod je takto rozdělovat. V zemích, kde jsou dřevostavby podstatně více zastoupeny, se s takovým dělením také nesetkáme.

Pokud je stavba dobře navržena, dobře provedena a dobře udržována, a zdravému dřevu zajistíme zdravé podmínky, není důvod k obavám.

Vezmeme-li pak v úvahu, že každá generace by potřebovala dům upravit a to nikoli kvůli stavbě samotné, ale kvůli měnícím se potřebám jejích obyvatel, umí dřevostavba nabídnout hodně atraktivní možnosti – její úprava a adaptace bývá výrazně jednodušší, rychlejší a také levnější, než v případě zděné stavby, kde jí často právě pro její náročnost raději neděláme a jsme tak nuceni se domu přizpůsobit.

 Ilustrační foto.Zdroj: PENATUS s.r.o.

Ilustrační foto./Foto: PENATUS s.r.o.

Poznámka: jsem si vědom, že oproti předchozím dílům našeho seriálu je tento už více odborný a jednotlivá témata spíše otevírám a zmiňuji, než abych je náležitě objasnil a vysvětlil. Většina zmíněných bodů by sama o sobě vydala na samostatný seriál, a my máme na několik takových bodů jeden jeho díl.

 

MŮŽETE SE ZEPTAT:

Na otázky odpovídá Ing. Martin Růžička, ­jednatel společnosti PENATUS s.r.o., e-mail: office@penatus.cz, tel.: 317 704 293  (PR)