Pocházíte z Klatov, žijete v Praze, jak se stalo, že vás pracovní osud zavál do Pardubic?
Jak se říká, člověk si nemá nic plánovat. Kožní lékařství jsem zvažovala už při studiu, ten obor se mi hrozně líbil, přišel mi velmi zajímavý, ale když jsem odpromovala, v Praze místo nebylo, případně chtěli už zkušeného lékaře s praxí. Nakonec jsem našla inzerát na plicní oddělení jedné z velkých pražských nemocnic, takže jsem si řekla, že to zkusím. Ta zkušenost byla skvělá, spoustu věcí mě to naučilo a jsem za to vděčná, nicméně zůstala jsem zde jen několik měsíců, protože přišla rodina a odešla jsem na mateřskou. Pak už jsem se na plicní nevrátila a začala jsem hledat, kde bych se mohla věnovat kožnímu, a v Pardubicích to, když přišel čas, klaplo.

Zde jste od ledna letošního roku, jak vzpomínáte na úplné začátky?
Vzpomínám na ně moc ráda, a hlavně jsem tehdy byla šťastná (a pořád jsem), že jsem dostala tu příležitost dělat obor, který mě baví. Přestože jsem neměla z kožního oboru zkušenosti, domluvili jsme se vzhledem k mému malému synovi na zkráceném úvazku. Takže se mi vlastně splnil sen. Když jsem v práci, se synem je muž a skvěle jim to funguje, za což jsem vděčná. Myslím, že ve chvíli, kdy má člověk pro práci zápal a dělá to rád, tak má smysl i to dojíždění. Což možná hodně lidí nechápe.

Co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?
Asi nejhorší pro mě bylo naučit se s počítačem – kde co je, co vytisknout, prostě byrokracie. Ze začátku se nejvíc musíte sžít s tím systémem, najít si rutinu. Ale obecně, jako v každé jiné práci, je člověk ve stresu, je si nejistý. Učení se je proces, není to ze dne na den, proto si vážím podpory kolegů na oddělení, kterou cítím opravdu ze všech stran. Pro absolventa nebo mladého lékaře je určitě důležité mít nad sebou někoho, kdo vám pomůže nebo komu můžete zavolat, když to potřebujete. Na kožním se mě ujali hned. U tohoto oboru je důležité si věci ‚nakoukat', všechno vidět a ze začátku u mě vždycky někdo byl, což bylo fajn. Nedovedu si představit, že by mě někdo jen tak hodil do vody.

To se vám na předchozím působišti stalo?
To vůbec ne. Byla jsem tam spokojená a hodně mi to dalo, ale když to nyní srovnám, je pro mladého lékaře určitě lepší nastoupit po škole do menší nemocnice. Mám pocit, že v nich nepanuje taková soutěživost, ale hlavně se zde mladý lékař dostane mnohem dříve ke spoustě věcem.

Zdroj: ZadavatelA čím vás vlastně zaujalo právě kožní lékařství?
Tou rozmanitostí. Když jste kožní lékař, může k vám přijít dítě, puberťák, těhotná žena nebo i 90letý člověk. Podle mě každý navštíví kožního lékaře aspoň jednou v životě. A navíc je dermatologie propletená téměř se všemi obory, diagnostika je takové pátrání. Když k vám přijde pacient s problémem a vy musíte pátrat, brát v potaz další diagnózy, které mohou s kožním onemocněním souviset. Vždycky mě mrzí, když někde zaslechnu, že kožní lékaři jsou mastičkáři nebo něco podobného – to je neúplné a nepravdivé. Kožní diagnózy jsou neuvěřitelně obsáhlé a obor je tak náročný, že když ho chcete dělat dobře a chcete v něm být dobrý, musíte se vzdělávat celý život.

Kdy a kde ve studentovi lékařské fakulty uzrává výběr budoucího oboru?
Někteří vědí už od prvního ročníku medicíny. Velký vliv mají určitě stáže, kterými medik prochází, nebo to často bývá také v rodině, kdy děti následují v oboru rodiče. Já z lékařské rodiny nepocházím, takže jsem si hned v začátku úplně jistá nebyla. Ale bavilo mě kožní, bavila mě imunologie, která jde s kožním často ruku v ruce.

S jakými diagnózami jste se prozatím na oddělení setkala?
Nejčastěji jsou to různé ekzémy, dále alergické reakce, růže nebo lupénka… Zatím nejsem sama v ambulanci, ale když tam bývám s kolegyní, jsou to také kožní nádory, které jsou hodně časté. Myslím, že lidé nejsou zvyklí na fotoprotekci, málokoho v létě vidíte, že se maže opalovacím krémem – aspoň s ochranným faktorem 30. Ale je to opravdu potřeba. Když už lidé nechrání sebe, měli by před sluncem chránit své děti, protože v dětském věku je kůže k UV záření nejcitlivější.

Myslíte teď, po třičtvrtě roce na oddělení, že jste si vybrala obor dobře?
Bezpochyby. Jsem fakt šťastná, že můžu dělat obor, který mě baví a chci ho dělat dobře, protože mě to vážně naplňuje. I když ráno odcházím od rodiny, neříkám si, že musím do práce. I přesto, že vstávám o půl páté ráno, jedu ráda. A věřím, že to bude jenom lepší a lepší.

  • Láká i vás práce ve zdravotnictví?
  • Chcete dělat práci, co má smysl?
  •  Přidejte se k nám! 
  • Jsme flexibilní zaměstnavatel.